První čundr 1993 , Krkonoše 1996 , Praděd 2002 , Ádr 2003 Historie cykločundráctví aneb jak to všechno začalo Chodila jsem tehdy do 1.B, když přišel táta s nápadem, že pojedeme o prázdninách někam na kola. Sám už byl na kole třeba v Itálii nebo v Rumunsku, ale spolu jsme jezdili jen tak na krátké výlety. Mamka s tímto typem dovolené nejdřív vůbec nesouhlasila, protože si myslela, že to na nás bude moc a že se ten její manžel asi zase zbláznil. Nakonec ale i ona musela uznat, že to byl super nápad. První cykločundr 1993 V sobotu ráno jsme vyrazili z Brna starou známou cestou do Jedovnic. Tato první etapa byla dlouhá 28 km, takže už dopoledne jsme byli na místě a vesele se koupali. Cesta probíhala vcelku normálně až na to, že se na nás všichní koukali, jako bychom přiletěli z Marsu. Tátův starý favorit byl naložený tak, že tam táta nebyl skoro ani vidět. Já jsem měla taté "velký náklad". Vezla jsem dvě tzv. "kraviny", což jsou taková ta molitanová plážová lehátka podobná karimatce. Další fotky Celý týden jsme jezdili tak kolem třiceti kilometrů a další sobotu jsme dorazili k babičce do Rychnova nad Kněžnou. Zajímavý byl babiččin výraz, když mě uviděla zezadu. Na tričku jsem totiž měla dokonale prosolený obtisk tátovy ruky od toho, jak mě tlačil do kopce. Cykločundr Krkonoše 1996 Na cestu jsme vyrazili poněkud "mastňácky" autem s kolama naloženýma na vozíku. Dojeli jsme k babičce do Rychnova a odtud jsme již pokračovali vlastním pohonem. Původní plán byl tak 50km/den, ale celkem nám to jelo, takže jsme jezdili spíš kolem stovky. V Peci pod Sněžkou nás trošku překvapilo, že se nedá na naši nejvyšší horu dojet na kole. Jednak je tam zákaz a pak jsou tam taky schody, které bychom asi s těma báglama nezvládli. Údajně by se tam mělo dát dostat z Malé Úpy po hřebeni, ale myslím, že je to taky zakázané. Takže jsme si na Sněžku vyšli aspoň pěšky. Další fotky Dál jsme pokračovali do Liberce, na který opravdu nemám dobré vzpomínky. V té době jsme totiž vždy spávali v kempech a tam jsme jen jeho hledáním najeli 15km. Pořád jsme se někoho ptali a každý nás posílal někam jinak. Byla to hrůza, protože ten den jsme měla za sebou už asi 110 km. Ty kilometry jako takové by snad ani tak nevadily, horší bylo, že nikdo nevěděl, jak dlouho ještě to hledání bude trvat. Navíc Liberec je asi nekopcovatější město v ČR Další den jsme si vyjeli na Ještěd, což oproti tomu večernímu bloudění byla už úplná "brnkačka". Byl to můj první pořádný vrchol na kole, takže jsem na to byla partřičně hrdá. Jen jsem měla trošku divný pocit, když jsem nahoře viděla ty nafintěné dámy v lodičkách, co si tam dojely autem na oběd. Skvělý byl potom ten sjezd, protože jsme setrvačností dojeli až na Mácháč. Odtud jsme se ještě jeli podívat na Drábské světničky, do Prachovských skal a nakonec i do Ádru, protože nám ještě zbyly dva dny. Cykločundr Praděd 2002 Cykločundr Praděd byl můj první pokus vyrazit někam bez táty. Původně jsem si myslela, že dám dohromady nějakou velkou bandu lidí, takže jsem dokonce rozvěšovala letáčky různě po školách, ale nakonec jsme jeli jen tři. Tedy já, můj spolužák Péťa Závadský a Martin Mayer. Hned ze začátku jsme měli lehké technické problémy, takže jsme museli odjezd o týden odložit. Ale když už jsme se konečně rozjeli, tak to opravdu stálo za to. Kluci nasadili závodnické tempo a já jsem je jen tak tak stíhala. Tak se stalo, že jsme na předpokládané nocležiště dorazili už kolem oběda a když jsme v pět odpoledne zakotvili v kempu na Bystřičce, ukazovaly naše tachometry 160km. Objektivně vzato to není tak moc, ale tehdy jsem to nečekala. Druhý den jsme si ráno díky mému orientačnímu talentu dali lehkou crossovou vložku. Nakonec jsme ale úspěšně objevili krásnou asfaltku na Pustevny, která vede přímo z Rožnova a je tam zákaz vjezdu. Tak jsme se dostali v pohodě až na Radhošť. Bylo tam celkem dost lidí, ale jinak super. Dál jsmě pokračovali přes Čeladnou k Šanci a dál na Bílý Kříž, což bylo opravdu nádhedný. No, ale na Bílém Kříži mě trošku ta radost přešla, protože jsou tam úplně zmatené turistické značky a hlavně ve skutečnosti bylo všechno úplně jinak, než jsme to měli na mapě. Dostali jsme se odtud asi na třetí pokus a už to byla druhá crossová vložka toho dne. Když o tom tak zpětně přemýšlím, tak to nemohlo být zase tak strašné, protože jsme večer vyjeli ještě na Lysou horu, kde už byla pěkná kosa. Jen jsme se tam vyfotili, zavolali svým vyděšeným rodičům, že už máme druhý vršek a frčeli zase dolů. Spali jsme v prvním trošku rovném lesíku, který jsme potkali, protože už byla skoro tma. Další fotky Třetí den byl ve znamení přejezdu do Jeseníků. Bylo šílené vedro, takže můj nejsilnější zážitek toho dne je, že se ve Slezské Hartě nesmí koupat. Večer jsme dorazili do kempu ve Vrbně pod Pradědem a zase jednou jsme šli spát čistí, abychom čtvrtý den mohli slavnostně zdolat nejvyšší moravský vrchol - Praděd. Když jsme ráno stoupali po krásném asfaltu na Ovčárnu, potkali jsme zajímavou skupinku. Byly to tři asi osmileté holky, které jely skoro rychleji než já. Ale nakonec jsem jim s vypětím všech sil přecejen ujela :) Z vrcholu jsme pokračovali po hřebenovce na Švýcárnu a dál do Koutů nad Desnou. Na mapě byla nakreslená asfaltová cyklostezka, ale samozřejmě tam nic takového nebylo, takže jsme si dlouho očekávaný sjezd až tak nevychutnali. No, upřímě řečeno mně se to celkem líbilo, ale kluci mi to asi nezapomenou. Večer jsme dorazili k Péťovi na chatu do Suchého u Boskovic (na ten kopec ze Šebetova zase nezapomenu já). Ráno jsme už jen párkrát šlápli a Cykločundru Praděd 2002 byl konec. Cykločundr Ádr 2003 Hned na začátku bych asi měla podotknout, že původně to měl být Cykločundr Mácháč. Už v květnu jsem vytvářela plakátky, které jsem vyvěšovala na různá místa po Brně, a dokonce jsem dávala i inzerát na internet. Dopadlo to ale přesně dle mého předpokladu, že se skoro nikdo nepřihlásil, takže jsem místo toho radši jela do Švédska a český čundr odložila na neurčito. V půlce srpna jsme se přecejen dali dohromady a vyjeli. Bylo nás pět: já, Péťa Závadský a Martin Mayer stejně jako o rok dřív a navíc ještě Petr Suchánek a Mirek Kvasnica. Menší problém byl v tom, že ještě večer před odjezdem jsem měla horečku a bylo mi opravdu špatně. Nicméně když už jsem to klukům slíbila, tak mi bylo hloupé to rušit. Vzhledem k tomu, že zrovna byly největší vedra za posleních mnoho let a že mi opravdu nebylo moc dobře, jsme jeli pomalu a poklidně. Netrhli jsme sice žádný nový rekord, ale aspoň jsem to "ve zdraví" přežila. Na této akci bylo opravdu jedinečné, že jsme ani jednou nezabloudili, což považuji za svoji osobní výhru nad mapou. No, vlastně jednou jsme zabloudili a stálo to za to, ale to přebral vedení Mirek. Bylo to na Toulovcových maštalích, kde je to asi opravdu pěkné pěšky, ale na kole to byla hrůza. Navíc jsme tam dorazili už skoro potmě, takže to byl opravdu zážitek. V noci byla pro změnu pěkná zima, ale u ranního ohýnku jsme zase rozmrzli. Další fotky