Itálie 1998 , Švédsko 2003 , Francie 2004 Expedice Itálie 1998 Už ani nevím, koho to vlastně napadlo jet na kole do Itálie. Ale asi to byl táta, protože podobnou trase projel už o několik let dříve se strejdou. V pátek odpoledne jsme nasedli v Brně na kola a v sobotu ráno už jsme vysvětlovali celníkům, že jako opravdu chceme jet tady na těch naložených strojích až do Itálie. Menší krize přišla hned druhý den, kdy jsme projížděli předhůřím Alp do pěkných kopců a pořád poprchávalo. Odpoledne začalo pršet už docela pořádně, takže jsme se schovali pod stříšku u dveří jedné osamocené chalupy a navlékli na sebe veškeré suché oblečení, které ještě zbylo. Asi po půl hodině přišla taková stará babka v holínkách, něco zadrmolila, schovala se do domu a zamkla. Potom každou chvíli vykoukla, jestli tam ještě jsme a pak zase zatáhla závěsy, abychom neviděli dovnitř. Pršet stále nepřestávalo, tak jsme začali uvažovat o tom, že si postavíme stan přímo někde na plácku za tou chalupou. Nicméně babka s tím nějak moc nesouhlasila, vypadalo to skoro, že pokud rychle neodjedeme, tak nás asi zmlátí holí. Naštěstí se déšť trošku zmírnil, takže jsme mohli pokračovat dál do kempu v Mariazell. Hned další den se stala příhoda zcela opačná. Celý den jsme se trápili alpskými kopci a po 150km jsme konečně dojeli do vesnice, ve které měl být podle mapy kemp. Po nějaké době hledání jsme potkali staršího muže, který nás sám oslovil a ptal se, jestli něco nepotřebujeme. Popsal nám cestu k 5km vzdálenému kempu a už to vypadalo, že se rozloučíme, když se táta zeptal, kde bychom mohli nabrat vodu, protože už jsme vůbec žádnou neměli. Ten pán se zamyslel a řekl, že tam kousek odtud bydlí, tak ať jdeme s ním. Nejdřív jsem si myslela, že si k němu jen jdeme nabrat tu vodu, ale pak nám začal ukazovat svoji zahradu s bazénem, sprchou a posekaným trávníkem na náš stan. Pak se ještě omlouval, že má na prázdninách vnučku, takže nás nemůže ubytovat přímo doma. Byli jsme mu opravdu vděční, že už nemusíme nikam jezdit, protože už byla skoro tma. Rychle jsme postavili stan a pak se stalo něco pravdu nečekaného. Ten pán vyšel z domu a nesl nám na podnosu večeři a znovu se omlouval, že našel v celém domě jen jediné pi Po jídle Pátý den byl významný tím, že jsme vytvořili dálkový rekord, který se mi podařilo překonat až na jaře 2003. Ráno jsme si vyjeli zhruba 30 km do mírného kopce na hraniční přechod Tarvisiio a odtud jsme až k moři jeli z mírného kopce, takže jsme za den ujeli 200 km. Pamatuju si , že mě vůbec nebolely nohy, ale spíš ruce a už jsem opravdu nevěděla, jak se mám chytit. Když jsme konečně dorazili do Lignana, začalo se schylovat k dešti, takže jsme se už ani nekoupali. Nakonec to ale s tím deštěm nebylo tak horké, takže jsme šli ještě do městečka na slíbenou zmrzku. Mimochodem byla vynikající. Horší bylo, že začal hustý liják dokonce i s kroupama, takže když jsme potom došli ke stanu, tak tam bylo trochu mokro. Ráno už bylo zase hezky, takže jsme se celé dopoledne koupali, a pak vyrazili zase na sever. Projeli jsme Dolomity a přes Brenner se zase vrátili zpět do Rakouska. Dalším velkým zážitkem pro mě byl zábavní park v Zell am Ziller. Je tam taková spusta různých důmyslných prolízaček točítek a jezdítek, jakou jsem ještě nikde jinde neviděla. Městeško Zell am Ziller leží pod ledovcem Hintertux, o kterém jsme ale ještě v té době nějak nevěděli, takže jsme tam bohužel tehdy nebyli. No ale už jsme to napravili Další fotky Na zpáteční cestě jsme ještě překonali Gerlospass a viděli Krimmelské vodopády. Když jsme přijeli do ČR, tak jsme se tak přejedli třešní, že jsem myslela, že už vůbec nedojedu domů. Na cestě jsme byli celkem 14 dní a ujeli jsme 1900 km. Expedice Švédsko 2003 Tato expedice byla opravdu originální a má poměrně dlouhou historii. Někdy v květnu se můj brácha u oběda jen tak mimochodem zmínil, že viděl na internetu inzerát, že nějací dva blázni z Prahy shání lidi, co by s nimi jeli na kole do Švédska. Říkal to vlastně hlavně proto, že já jsem se v té době pokoušela dát dohromady bandu na cestu po ČR. Když jsem potom dávala na internet svůj vlastní inzerát, tak mi to nedalo a ten o Švédsku jsem si přečetla. A nepřipadalo mi to ani tak šílené jako bráchovi. Pořád jsem o tom přemýšlela a napsala jsem jim mail ve stylu jestli se koukali na mapu nebo tak něco. Pak jsem zjistila, že se na mapu opravdu už koukli a mají to docela promyšlené. Poslední den školy jsem si došla pro vysvědčení a jela jsem do Chrudimi, kde jsme měli sraz u jednoho z nich na chatě, abychom se domluvilii a zjistili, jestli spolu můžeme jet. Další týden jsem strávila přípravami. Pořád jsem pročítala nějaké průvodce, zjišťovala kam jezdí cestovky a podobně. Největší problém ale byl v tom, že jsem měla v hrozném stavu kolo. Bylo potřeba vyměnit komplet všechny převody, což už mi přišlo jako docela složitá operace, takže jsem si ho radši dala do servisu. Dala jsem ho tam v pondělí s tím, že ve středu dopoledne bude hotové a já budu moct v pohodě v pátek odjet. Ve středu mi ten opravář nejdřív tvrdil, že už opravit nepůjde a že si mám koupit nové, ale nakonec se do toho pustil, a tak jsme chodila do servisu v pravidelných intervalech až do pátečního večera, kdy mi ten milý pán předal můj stroj se zničeným ráfkem a povoleným zadním kolem se slovy, ze už se mu ho konečně povedlo opravit. Měla jsem takovou radost, že už konečně budu moct odjet, že jsem se na ten ráfek nepodí Původně jsem měla v plánu dojet v pátek na kole k babičce do Rychnova nad Kněžnou a v sobotu odtud potom pokračovat na sraz do Náchoda, kde jsme se měli sejít. Byl pátek večer, já jsem byla v Brně a měla nepojízdné kolo. Ještě že mám tátu - zašli jsme do jiného servisu koupit nový ráfek a jeli jsme autem k babičce, kde jsme to dopoledne vypletli a ve tři hodiny už jsem byla v Náchodě na srazu. Jeli jsme přímo na sever Polskem a celých pět dní nám k tomu foukal velmi čerstvý severní vítr. Bylo nás pět (Vašek, Martin, Péťa, Silva a já) takže jsme se snažili v peletonu pravidelně střídat, abychom ušetřili co nejvíc sil. Hodně často taky pršelo a byla zima. Po silnicích jezdil jeden kamion za druhým a díky tomu větru vytvářeli celkem silné tlakové vlny, které mi vždycky odhodily kolo do nějaké díry. No prostě průjezd přes Polsko byl pro mě opravdu velmi silným zážitkem. Do Gdaňsku jsme dorazili ve čtvrtek dopoledne. V šest hodin ojížděl trajekt, takže jsme si radši hned šli koupit lístky. Slečna v kase se ptala, jestli máme rezervaci. Tu jsme samozřejmě neměli, protože jsme nevěděli, kdy tam dojedeme a taky jsme netušili, že může být problém se na tak obrovskou loď dostat. "Takže smůla," pravila slečna. "Chcete si rezervovat lístky na příští čtvrtek?". Martin se jí pokoušel vysvětlit, že je to pro nás opravdu důležité a okouzlil ji svým šarmem natolik, že si nás napsala do seznamu náhradníků pro př Po příjezdu do Švédska na nás čekala pasová kontrola a úřednice, která chtěla vidět naše peníze. Nakonec jí ale stačila Vaškova kreditka, takže jsem ani nemusela lovit Eura ze špinavých ponožek. Připluli jsme do přístavu asi 50 km na jih od Stockholmu, takže jsme hned vyjeli na sever. Docela mě překvapilo, že přímo u silnice byly dvoje velké směrovky - jedny pro auta a druhé pro cyklisty. Je tam zvykem označovat dálkové cyklotrasy červeně, modře nebo bíle a trasy místního významu černě. Cestu do Stockholmu jsme snadno našli, ale najít centrum už bylo horší. Nakonec nás ale sám od sebe oslovil nějaký chlapík, který nám poradil. Většina Švédů v pohodě rozumí anglicky a jsou fakt hodně přátelští, takže není problém. Stockholm mě jednoduše šokoval. Barevné domy, spousta zeleně, vody, cyklostezky úplně všude... Překvapilo mě třeba, že mají oddělené semafory pro chodce a pro cyklisty - to jsem ještě nikde neviděla. Místo tramvají tam jezdí lodě po naprosto čistých kanálech .... ne jako třeba v Benátkách. Do města jsme dorazili až odpoledne, takže jsme skoro hned začali přemýšlet nad tím, kde budeme spát. Ale ve Švédsku prostě není problém. Tak kilometr přímo od centra byl městský park nebo spíš les, kde jsme se spokojeně vyspali. Celé dopoledne pršelo, takže jsme vyrazili do města až tak v jedenáct. Nejdřív jsme se snažili sehnat nějakou mapu Švédska, podle které bychom mohli jet dál, ale nic dobrého jsme nenašli. Řekli nám ale, že každý okres vydává svoji mapu i s cyklostezkama, která je volně dostupná na benzínkách a v infocentrech. Byla to pravda - člověk opravdu v pohodě sežene mapu oblasti, ve které právě je. Ve městě jsme byli ještě skoro celé odpoledne a vychutnávali švédský pohodový styl. Dál jsme pokračovali na jihozápad a kochali se přírodu, která je tam opravdu nádherná. Skoro jsem se někdy bála stoupnout třeba do příkopa, abych tam nepošlapala tu spoustu kytek. Měli jsme celkem štěstí na počasí, takže už nám potom nepršelo a bylo celkem ideální teplo na ježdění. Jediné, co mi tam opravdu chybělo, byly hory. Tady na tom jihu totiž nejsou vůbec žádné. Ani žádné kopečky, zkrátka absolutní placka. V několika městech jsme viděli uměle postavené kopce, aby lidé nemuseli jezdit tak daleko na hory. Jinak by tam ještě taky nemuselo být tolik komárů a mohlo by tam být levněji. Ve Švédsku je hodně vysoká životní úroveň - to je celkem známý fakt. Nečekala jsem ale, že to bude vidět tak na první pohled.Nikde nejsou vidět žádné zbořené domy, neupravené zahrady a je tam všude čisto. Na silnicích potkáváte důchodce na motorkách, v závodních autech nebo naopak v nablýskaných veteránech. Všichni řidiči jsou tam taky hodně ohleduplní a netroubí. Všechno šlape jako na drátkách nebo to tak aspoň vypadá. Třeba v obchodech jsou automaty na vracení třech různých druhů plastových lahví podle způsobu jejich pozdější recyklace. Při placení v supermarketu vám peníze vrací také automat a pokud někdo platí kreditkou, tak si ji sám strčí do jiného automatu a zadá pin. Všude bylo jednoduše mnoho věcí, které jsem nikdy dřív neviděla. Nejvíc se mi ale líbilo u jezera Vättern. Je totiž obrovské a úžasně čisté. Jeli jsme hodně dlouho po cyklostezce přímo po jeho břehu, kam se jezdí kochat i sami Švédové. Jinak z měst se mi asi nejvíc líbil Stockholm a Mälmo, odkud vede majestátní most do Dánska. Zhruba po deseti dnech jízdy po Švédsku jsme odpluli trajektem z Trelleborgu do Sassnitzu, prohlédli si křídové útesy na Rujaně a frčeli pěknou rychlostí zase zpátky domů. Do ČR jsme dojeli za tři dny, protože to bylo pořád po rovince a už nebyl takový vítr. První kopečky začaly až za hranicema. Nejdrsnější to asi bylo mezi Varnsdorfem a Novým Borem, kde tak 20 cm od nás funěly do kopce přetížené kamiony a my neměli kam se před nimi schovat. V Novém Boru jsme se rozdělili. Já jsem pokračovala domů do Brna a ostatní jeli zpět do Prahy. Když jsem byla zase sama, tak jsem se projížděla po úplně vedlejších silničkách a kochala se krajinou. Musím uznat, že to bylo poprvé, kdy jsem měla radost z toho, že můžu jet do kopce. Projížděla jsem vesničkama, koukala s na lidi a užívala si. Ten den jsem jela asi do půl dvanácté do večera, protože jsem si pořád nemohla vybrat nějaké místo na spaní. Nakonec jsem to zabalila v lesíku asi deset metrů od silnice, kde jsem jen opřela kolo o strom, rozdělala karimatku a okamžitě usnula. Další fotky Další den jsem vstala hodně brzy a asi v 7 hodin jsem dojela k pískovnám u Přelouče. Nad vodou se vznášel opar a všude byl úžasný klid. Po několika dnech jsem se zase pořádně umyla a připadala si jako znovu zrozená. Sice na mě rybáři koukali trochu jako kdybych spadla z višně, ale mě to bylo úplně jedno. Už jsem totiž byla skoro doma ze Švédska. Jelo jsem mi skvěle a posledních asi třicet kilometrů už jsem jela tak rychle, jako by mě domů přitahoval nějaký hodně silný magnet. Na cestě jsme byli celkem 19 dní a ujeli jsme 2750 km. Expedice Francie 2004 fotky Po půl roce jsem konečně našla čas na sepsání malého povídání o velké cestě do Francie. Podrobnější popis si můžete přečíst na stránkách Martina Adámka. Do Francie jsem se chtěla na kole podívat už dlouho a konečně loni se mi podařilo přesvědčit dostatek lidí, aby jeli se mnou. Na cestě jsme byli necelý měsíc, ale aspoň já z toho mám zážitků víc než normálně mívám za rok. Vyjížděla jsem z Brna na konci června a hned 10 km za domem jsem píchla. Během opravy začalo pršet, takže jsem tam šaškovala sama v ponču. Zalepila jsem to v rekordním čase, ale hnula jsem si přitom s přehazovačkou, která mi funguje jen na dobrý slovo. První hodina byla zkrátka docela veselá a lehce jsem uvažovala o tom, jestli to byl dobrý nápad. Nakonec se počasí i kolo umoudřily a já jsem dojela do "kempu" ve Štocích u Jihlavy, kde jsme měli sraz. Marně jsem hledala místo, kam se asi staví stany. Musela jsem jít potupně na recepci, kde se po dlouhém rozhovoru dvě úřednice přecejen domluvili na tom, kam se v jejich "kempu" dá stan postavit. Za chvíli přijeli Pavel s Milošem z Prahy a Lukáš z Hradce Králové. Martin se Zdeňkem z Náchoda psali, že se trošku opozdí, a tak jsme šli do hospody. Kolem půlnoci už nás to čekání přestalo bavit, tak jsme se uvelebili do spacáků a spokojeně usnuli. Náchoďáci přijeli ve dvě v noci a samozřejmě náš úkryt nemohli najít. V tu chvíli jsem poprvé začala litovat, že mě kluci považují za organizátorku. Ostatní v klidu spali a já jsem pobíhala kolem tábora jako splašená. Prostě začátek jak má být. Další den jsme se lehce zdrželi v Jihlavě, kde si Martin alias Mutyi potřeboval koupit brašny na přední kolo. Posledního účastníka výpravy - Mirka z Brna - jsme nabrali v Dačicích. Chudák už tam čekal docela dlouho. V kompletní sestavě jsme pokračovali dále na jih. Bohužel jen do Slavonic. Tam jsme se slavnostně rozloučili s Českou republikou posledním normálním jídlem a noclehem v třešňovém sadu. Večer se nezdravé jádro ještě vypravilo kout pikle na poslední točené. Kompletní sestava ve Slavonicích zleva : Mutyi, Miloš, Zdeněk (dole), Lukáš, Ivča, Míra, Pavel Takhle by se dal den po dni popsat celý měsíc, ale to už by asi nikoho nebavilo, takže jen popíšu pár míst, která mi připadají nejzajímavější. (Orientační polohu míst si můžete najít na zvětšení mapky v úvodu) Passo di Stelvio (2758m) Serpentiny zařísnuté do skály, v každé cedule Kehre - Tornante x. Začínáte na osmdesátce a jednička je kousek pod vrškem. Hlavní stoupání je dlouhé asi 24km a sklon cesty se téměř nemění, takže celou cestu jen šlapete a počítáte kolik ještě zatáček, výškových metrů a kilometrů do cíle. Nejhorší mi na tomto průsmyku připadalo to, že už 10 km před cílem je ten vršek už vidět a vypadá hodně blízko. Jenže za hodinu dřiny je pořád stejně blízko (resp. daleko). Ale ten pocit nahoře stojí za to ! Nám tam moc nevyšlo počasí - chytla nás bouřka, kvůli které se už Mutyi nestihl dostat za námi nahoru a musel přespat v hotýlku asi 5 km pod vrškem. My ostatní jsme bouřku přečkali nahoře v restauraci a těsně před setměním jsme ještě za mírného deště sjížděli dolů do Bormia. Stelvio: Mírovi je blbě z "jogurtu", Mutyi ukecává nocleh v hotelu... Col du Glandon(1924m) Glandonský průsmyk leží v lyžeřské oblasti sedmi jezer (Les 7 Laux). Je to podle mě nejpřívětivější místo, na které jsme ve Francii narazili. Asi hlavně proto, že tudy vede jen malá silnička. Kopec se zvedá z města La Chambre, které vypadá čistě jižansky, protože ještě neleží v horách. Dál cesta pokračujete malými vesničkami a pomalu se mění vegetace i styl staveb. Vládne tam naprostý klid a pohoda. Na silnici potkáváte spíš víc krav než aut. Navíc se tam zrovna konal místní cykliztický závod, který končil ve vesnici asi v půlce kopce. Bylo to docela zajímavé. Dojeli jsme do cíle spolu s posledními závodníky, takže nám všichni tleskali a tak. Byl to opravdu příjemný pocit. Cestou dolů jsme narazili na nádreně čisté jezírko a tak jsme přímo nad ním postavili stan. Je to parádní pocit, když se ráno probudíte, máte výhled na zasněžené vrcholky hor a pod vámi se blýská modrá hladina. Jedno ze 7 Laux, u kterého jse spali Col de l´Isseran (2770m) Tento průsmyk mě zaujal hlavně svoji členitostí a samozřejmě krásnými výhledy. Jeli jsme ho do jihu. Od Modana (1057) cesta asi 20 km lehce stoupá podél řeky až do lyžařského střediska známého pod názvem Val Cenis. Tam se cesta trochu zvedá, ale jen na chvíli. Dál pokračuje zase více méně po rovince až do vesničky Bonneval, odkud teprve začíná prudce stoupat. Už z dálky uvidíte serpentiny vytesané ve skále. To je asi alpská klasika. Zajímavé je, že po několika dalších kilometrech přijedete na náhorní plošinku, kde se spokojeně pasou ovce a kozy. Člověk to tam vůbec nečeká, ale je to vítana změna nejen pro nohy. Dál se silnička zase trochu houpe a znovu stoupá. Projedete tunýlkem, začíná se objevovat sníh a vrchol už je na dohled - prostě nádhera. Cestou dolů potom projíždíte střediskem Val d´Isere a za krásně čistou přehradou je vidět Tignes. Jezero Annecy Kolem celého jezera vede cykloztezka, po které se prohánějí lidé všech věkových kategorií na nejrůznějších vozítcích. Největší předností tohoto místa je ale nádherně čisá a teplá voda a parádní výhledy na všechny strany. Hrad u Annecy Další fotky